Měsíc je kamenné těleso bez atmosféry a bez jakékoli vnitřní energie, která by produkovala viditelné světlo. Přesto ho na noční obloze vidíme jako jasný disk, někdy tak výrazný, že dokáže vrhat stíny. Vysvětlení je prosté: Měsíc pouze odráží sluneční záření. Jeho povrch tvoří převážně horniny bohaté na křemičitany a oxidy železa a titanu, které mají schopnost část dopadajícího světla odrazit zpět do prostoru. Tato schopnost se odborně nazývá albedo a u Měsíce dosahuje poměrně nízkých hodnot.

Průměrné albedo Měsíce se pohybuje kolem 0,12, což znamená, že odráží jen zhruba dvanáct procent dopadajícího slunečního světla. Zbytek je pohlcen a přeměněn na teplo. Pro srovnání, čerstvý sníh odráží přes osmdesát procent záření, a proto je na slunci tak oslnivý. Měsíční povrch je tedy ve skutečnosti tmavý, podobně jako asfalt nebo uhlí. Přesto se nám jeví jasný, protože na obloze není nic jiného, co by v noci svítilo podobně silně. Pokud vás zajímá, jaké mýty o měsíčním povrchu kolují a co je na nich pravdy, na vecernikol.cz najdete podrobné vysvětlení včetně souvislostí s horninovým složením.

Fáze Měsíce přímo souvisejí s tím, jak Slunce osvětluje jeho povrch z pohledu pozorovatele na Zemi. Měsíc obíhá kolem Země za přibližně 27,3 dne, ale protože se současně Země posouvá po své dráze kolem Slunce, trvá úplný cyklus fází zhruba 29,5 dne. Během tohoto cyklu se mění úhel, pod kterým na Měsíc dopadá sluneční světlo, a my vidíme různě velkou část osvětlené polokoule. Když je Měsíc mezi Zemi a Sluncem, přivrácená strana je odvrácená od Slunce a nastává nov. Naopak při úplňku stojí Země mezi Sluncem a Měsícem, takže vidíme celou osvětlenou polokouli.

Zajímavé je, že i při úplňku není Měsíc dokonale jasný. Jeho jasnost kolísá kvůli proměnlivé vzdálenosti od Země a také kvůli tzv. opozičnímu efektu, kdy se povrch jeví jasnější, když je Slunce přímo za pozorovatelem. Světlo, které k nám Měsíc posílá, je navíc slabé ve srovnání se Sluncem – přibližně čtyřsettisíckrát slabší. Přesto stačí k tomu, abychom na obloze viděli krajinu, a to díky adaptaci lidského oka na tmu. Měsíc tedy není zdrojem světla, ale zrcadlem, které nám umožňuje vidět část sluneční energie odražené od jeho prašného a kráterovitého povrchu.