Za první republiky se Praha učila chodit novým tempem. Elektrické tramvaje propojily předměstí s centrem a najednou nebylo nutné bydlet přímo u práce. Město se rozrůstalo a s ním i potřeba míst, kde se lidé scházejí, nakupují a baví. Pasáže se staly krytými tepnami města – chránily před deštěm, nabízely výlohy, kavárny i kina. Právě v nich se protínal svět obchodu s novou zábavou, jakou přinesl film.

Cesta do centra za zábavou nebyla jen otázkou dopravy. Tramvajová zastávka na Václavském náměstí byla branou do světa, který se vešel pod skleněné střechy. Kdo chtěl vidět, jak se moderní město mění, zamířil do Pasáže Světozor, kde se snoubila architektura s každodenností. Návštěvník tu mohl obdivovat funkcionalistické linie, zajít na nákup a večer usednout do kina, které patřilo k prvním stálým biografům ve městě.

Kina v pasážích nebyla jen místem projekce. Byla to společenská událost, na kterou se chodilo v nedělním obleku. Promítači museli zvládat němý film i první zvukové snímky, diváci zase sledovali, jak se z tramvajových linek stává každodenní rytmus. Mezi zastávkou a kinem se odehrával malý příběh města – lidé spěchali, postávali u výloh, kupovali si noviny a lístky do poslední řady.

Dnes si můžeme podobnou cestu zopakovat. Stačí nastoupit do tramvaje a nechat se vést do míst, kde se první republika dochovala v detailech fasád, dlažby a světlíků. Pasáže nejsou mrtvé kulisy, stále slouží obchodům, kavárnám a kinům. Procházka po nich je lekcí o tom, jak se město učilo spojovat dopravu, obchod a zábavu do jednoho plynulého celku.